Svět knihy Praha 2013
19. mezinárodní knižní veletrh a literární festival

Já osobně jsem zásadně proti elektronickým knihám. Nepřijde mi to, jako to pravé počtení. Tištěnou knihou si přeci můžu listovat, obracet její listy a vnímat jí jako věc, která mi něco dává. Navíc,elektronické knihy nevoní! To je také jeden z důvodů, proč mám raději ty tištěné.

Když jsem byla menší, asi od druhé do čtvrté třídy, čtení mě moc bavilo. Byla jsem schopna přečíst jednu knihu během pár dnů. Potom jsem měla období, kdy mě čtení nebavilo, bylo pro mě otravné něco číst. Nechápala jsem k čemu mi to jako bude. Teď už to ale vím.

Čtení mi dává hodně, zejména po psychické stránce. Jenom to, že nějakou knihu vlastním, i když je někdy půjčená z knihovny, ten momentální pocit, že mám v ruce něco, kam si můžu ulétnout, je nepřekonatelný. Kniha má svůj vlastní svět. Vždycky, když si čtu, mám pocit že jsem se přemístila do nějaké úplně odlišné reality, než je ta, ve které každodenně trávíme svůj čas.

Samozřejmě záleží, zda téma, o kterém kniha hovoří, je mi nějak blízké, zajímá mě, nebo pojednává o něčem, o čem toho třeba tolik nevím, ale ráda to díky ní zjistím.

Když si čtu, nejčastěji a nejraději je to v posteli. To je totiž takové neutrální místo. V polosedu se začtu, a pokud mě kniha opravdu upoutá, vnímám jí jako film. Opravdu, když mám „čtecí náladu“ je to jako film. Můžete číst, a při tom se vám v hlavě promítá právě čtený děj. To mě na čtení baví nejvíce. Podle mě je to tisíckrát lepší než celovečerní film. Autor mi nevnucuje, jak přesně prostředí, ve kterém se děj odehrává, vypadá nebo jaké jsou postavy. Můžu si to sama představit a vysnít, což mi u knih přijde naprosto geniální. Vlastně je to jen mezi mnou a knihou. Uzavřená společnost, do které nikdo nevidí.

Vždycky když vím, že se podle knihy natočil i film, nejdřív čtu knihu. Film mě v té knižní fantazii až moc omezuje. Když mám potom knihu přečtenou, někdy se na film podívám, ale už to není takové. Poměrně často se mi stává, že daný film mě po přečtení knihy nebaví. Jistě, je zajímavé, vidět myšlenku knihy zase z jiné ho pohledu, ale už to není to moje vysněné. A párkrát se mi dokonce stalo, že jsem po shlédnutí filmu byla zklamaná. Nebylo to tak, jak jsem očekávala. Bylo toho třeba méně, což to mě zamrzelo.

Jediné co mi na knihách vadí je to, když má otevřený konec. Sice bych si to mohla domyslet, ale to už není takové. Nutně mě zajímá, jak to všechno dopadne a najednou konec. „Co jak to?“, honí se mi vždycky hlavou. To mě občas zklame, ale co se dá dělat.

Nejhorší je, když mě čtení opravdu baví, už je pozdě večer a já čtu, pomalu se zavřenýma očima. Padají mi víčka, pálí mě oči, ale musím přeci dočíst alespoň tuhle kapitolu! S tíhou v mysli potom usínám a přemýšlím, jak se to asi bude dál vyvíjet.

Dříve, když jsem už byla unavená, počítala jsem kolik stránek mi ještě zbývá. Kolikrát jsem to i vzdala a šla spát. To se mi teď ale nestává. Mrzí mě když dočtu záživnou knihu.

Nezbývá mi než dodat: „Ať žije tištěná kniha!“