Svět knihy Praha 2013
19. mezinárodní knižní veletrh a literární festival

Knihovnice městské knihovny Sokolov mě znají jako své boty. Neuplyne měsíc, abych s nimi telefonicky nebo osobně nemluvila a neprosila je, aby mi termín vrácení knížky prodloužily. Abyste pochopili, není to tím, že bych nebyla schopná přečíst rychle knížku nebo že by mě to nebavilo. Já knihy přímo miluji! A to je právě onen kámen úrazu. Patřím ke skupině prokletých čtenářů, kteří právě natolik milují knihy, že vidí-li jakoukoliv lákavou musí jí hned začít číst, tudíž jich vždy čtou pět až šest najednou. (V tuto chvíli jsou mým potěšením a prokletím následující- Life is a zoo- Gary Richmond, Muž v hnědém obleku – Agatha Christie, A uzřela oslice anděla- Nick Cave, Hobit- J.R.R Tolkien a právě jsem dokončila U řeky Piedra jsem usedla a plakala- Paulo Coelho- vřele doporučuji jeho přečtení, není to klasický romantický příběh jakých je tisíce, tento je opředen náboženskou mystikou, že z toho člověku až zamrazí.) Přijdete-li do mého pokoje, všude uvidíte knihy, ať už vědecké do školy, návody na cvičení a uklidňující masáže, historii umění, či již výše zmíněné. Je tu tedy neustálý nepořádek a vzhledem k tomu, že má knihovna praská ve švech, je skutečně nemám kam dát. Co bych dala za malou destičku, ve které bych tuto spoušť měla pod kontrolou. Jela bych na výlet, aniž bych se starala o to, zda se knihy nepolijí, neutrhnou se jim stránky či se jinak neponičí. A už vůbec bych si nemusela lámat hlavu s jejich tíhou, pod kterou obtěžkána, bych se musela vláčet po městě. Podle nálady bych si měnila žánry a nikdy by se mi nestalo, že bych neměla co číst. Kdekoliv na světě bych mohla svou čtečku vytáhnout a krátit si s ní příjemně čas. Asi vás překvapím, ale do čekárny k doktorce si knihu opravdu nevezmu, ale jak bych ji ocenila ve chvíli, kdy mi nad hlavou již po desáté běží stejná reklama na očkování proti klíšťatům, přede mnou je dalších pět uřvaných dětí a naproti mně oprýskaná stará zeď. Ano, jsou tu lidé, kteří by knihy za nic nevyměnili, neboť zastávají názor, že kniha má duši, dýchne na vás své kouzlo osobitým vázáním, stylem písma a vůní starého papíru. Tohle je ovšem něco, o co pranic nestojím. Nerada sahám na špinavé věci a ze starých knih vzlíná podivný puch a stránky jsou často umazané od čokolády, polité či smrdí kouřem, a to je něco, co nemůžu vystát a co mi umělecké dílo zhnusí. Kdysi jsem četla „My děti ze stanice zoo“- kniha o drogách, která naprosto páchla cigaretami až tak, že jsem se z ní několikrát rozkašlala a zrudla. Číst ji byl pro mě boj, o to větší odpor jsem pak k drogám, o kterých se v knize psalo, chovala. Pochybuji, že to byl autorův záměr. Já si právě naopak myslím, že spisovatel knihu píše, aniž by věděl, jaké bude mít vázání, jaké zvolí písmo, či na jaký papír ji vytiskne. Píše, co mu srdce napovídá, píše, co mu hlava našeptává, a proto jakákoliv kniha bude mít ducha, i když bude nahá v malé destičce. Dobrý autor tím neutrpí. Jednou z mnoha dalších výhod čtečky je její povrchová úprava, která je ze speciálního inkoustu, takže se nestane, že by přístroj blikal, a tak vám ničil oči. Inkoust oči šetří a navíc se dá na čtečce nastavit několik úrovní osvětlení, a tak může každý čtenář přizpůsobit ostrost světla své libosti. Tudíž pro mě vyhrála naprosto jasně čtečka.