Svět knihy Praha 2013
19. mezinárodní knižní veletrh a literární festival

Rychle naházet věci do batohu, do toho mi tu mamča dělá kázání, jak se chovat a takový ty rodičovský plky. Popadnu batoh, do druhý ruky oblíbenou knížku, abych se ve vlaku nenudila, rozloučím se s rodinkou, zaslechnu už jen „Terko, chovej se tam slušně!“ a tradá na vlak!

Ve vlaku si sednu do volného kupé, zahodím batoh a kecnu si na sedadlo. Nožky nahoru, do rukou knížku a můžeme jet. Konečně prázdniny!

Asi v půlce cesty si ke mně přisedne jakýsi trampík a chce se se mnou dát do řeči, jenže jsem docela stydlivá, takže má smůlu. Jenže od chvíle, co přistoupil, se nemůžu na knížku vůbec soustředit. Nenápadně ho pozoruji přes okraj knížky. Má nádherný úsměv a krásné hnědé oči, od kterých se nemohu odtrhnout. Mám pocit, že z jeho přítomnosti zkolabuju.

Dvě stanice před tím, než mám vystoupit, zjišťuju, že potřebuju na záchod, ale naneštěstí tam je hrozně velká fronta. Dovnitř se dostanu, až když jsme skoro ve stanici. Rychle vběhnu dovnitř a zase rychle ven, protože se hrozně bojím, že nestihnu vystoupit! Rychle se vřítím do kupé, popadnu batoh, naposledy se podívám na toho hezkého trampíka a už stojím na nástupišti obklopená zbytkem party včetně mojí nejlepší kamarádky Alice.

Cestou se smějeme jako blázni a je nám spolu úžasně! Jsou prostě nejlepší.

Když dorazíme do chaty, jdu si nahoru vybalit, když najednou zjistím, že mi chybí knížka! Sakra! Kde je?? Já blbka blbá jí určitě zapomněla v tom zatraceným vlaku! Néé! A zrovna Hru o trůny. Achjo.

Sejdu dolů a Alča okamžitě pozná, že se něco děje. „Terko? Co je?“ „Ztratila jsem svojí knížku. Ve vlaku,“ odpovím. „Jé! To mě mrzí. Ale nebuď smutná. Ti koupím novou, jo?“ A už se zase smějeme jako šílený. Do večera zapomenu, že jsem nějakou knížku měla a všichni se skvěle bavíme.

Ráno mě probudí moje šílená kamarádka s tím, že mě někdo hledá. Mě? Kdo? A takhle brzo?? Oblíknu se a jdu dolů. Když v tom se mi v břiše rozletí motýlci. No, motýlci, spíš stíhačky! Venku na zahradě stojí ten boží tramp! Můj bože! Co tu dělá? Jak se sem vůbec dostal?? „Dobré ráno,“ pozdraví mě a přidá k tomu jeden ze svých nádherných úsměvů. „Ahoj. Ehm..co tu děláš?“ odpovím. „Víš, asi mám něco, co patří tobě, tak jsem ti to chtěl dát,“ a už odněkud vytahuje mojí knížku! „Kdes ji našel? Moc ti děkuju! Co já jsem se jí nahledala! Jak si mě tu vlastně našel?“ „To je na dlouho. Nechceš se jít projít? Abych ti to mohl povyprávět,“ a zase se na mě podívá těma neodolatelnýma očima a jen slyším, jak někdo odpovídá, „Ráda.“

Odskočím si dovnitř, položím knížku na postel, obejmu Alču, která nechápe, a běžím za klukem, který se mi později představí jako Pavel.

Odpoledne strávené s ním strašně rychle uteče. Zjistím nejen to, jak na mě přišel, mimochodem to bylo tak, že jsem mamce zapomněla dát adresu a založila jsem jí právě do té knížky, ale i to, že studuje na VŠ psychologii a spoustu dalšího. Povídáme si do té doby, než dostaneme hlad a vydáme se tedy zpátky do chaty na oběd. Pak už Pavel musí do práce, takže si vyměníme čísla a jdu ho doprovodit. „Tak ahoj,“ loučím se s ním nejistě. „Ahoj. Měj se krásně, vílo,“ a usměje se na mě, „Jsem rád, že jsi tu knížku zapomněla, jinak bych nikdy tak krásnou holku nepotkal.“

Všechno zlý je k něčemu dobrý. Knížky nad zlato. Vždycky jsem to říkala.