Svět knihy Praha 2013
19. mezinárodní knižní veletrh a literární festival

Píše se rok 3065 a já sedím na naší staré půdě, hledím do krabice a nevěřím svým očím. Je šero. Světlo mi tu poskytuje pouze jedna už téměř dohořelá svíčka a já se hrabu v harampádí, které vidím poprvé v životě. Dnes je už všechno jiné. Z dědečkových vyprávění znám TY věci. Knihy se jim říkalo. Začínám si myslet, že jsem na jednu takovou narazil. Opatrně ji vezmu do rukou. Je oprýskaná, křehká a soudě podle vybledlosti i velmi stará. Vidím ji prvně v životě. Otevírám ji a překvapuje mě, jaký nový pocit to je. Prapradědeček pradědečka mého dědečka ji musel držet v ruce. Určitě ji četl. Musel s ní trávit mnoho času, o čemž vypovídá politý přebal a zohýbané strany. Sahám si do kapsy a vytahuji maličké elektronické zařízení-čtečku. Zapnu ji a hned mám na výběr z tisíců knih v několika světových jazycích. Přiložím ji ke knize. Nikdy mě nenapadlo smýšlet o čtečkách jako o něčem špatném. A to mám zastaralou verzi. Otec už má takovou, která vám promítne vše do vzduchu. Rozhodl jsem se. Odteď bych chtěl sbírat staré, tištěné knihy a číst je jako moji předkové. S trochou štěstí je najdu i jinde než v muzeu. Nechci být otrokem modernizace společnosti. Teleporty, létající auta a roboti chytřejší než lidé? Ne, opravdu si nemyslím, že se chci vydat touto cestou. Beru si knihu do pokoje, pohodlně se usazuji do křesla a otevírám na první stranu. Celý pokoj prorůstá vůně zatuchlé, staré knihy, do níž jsem se právě zamiloval. Za chvíli mám dočteno a chci další. To otáčení stran, ta hmatatelnost, váha celé knihy a sledování ubývajících stran mě naprosto očarovalo. Zvedám se a jdu hledat další. Bohužel v našem domě, u kamaráda či souseda nic nenacházím. Poslední výtisky mající muzea jsou nedostupné. Přál bych si, abych se narodil o tisíciletí dřív. Na tvářích se mi vyčaruje úsměv, když si představím, jak musely být děti v mém věku nadšené z prvních elektronických čteček. Koneckonců i ty jsou pro nás už téměř tabu. My teď máme mnohem lepší-menší, lehčí a propracovanější. Závidím jim. Napadá mě, jestli se někdy zamysleli nad tím, jak to bude za tisíc let. Jaký pokrok techniky bude a jak se bude zdát vše jednoduše perfektní. Opak je ale pravdou. Ano, opravdu jim závidím. Kéž by mohly tušit, co všechno je čeká…