Svět knihy Praha 2013
19. mezinárodní knižní veletrh a literární festival

Velmi ráda čtu. No, spíše by se dalo říct, že jsem maniak do čtení. Vždy u mě v tašce najdete alespoň jednu knihu, kterou jsem schopna přečíst za pár hodin. A když poblíž nějakou nemám, jsem celá nesvá. Pár let na mě za to byli rodiče pyšní, avšak v poslední době jim to začalo lézt krkem. Po celém pokoji jsem totiž měla rozházené knihy, tudíž se tam skoro nedalo ani hnout. Dále jsem začala mít problémy se zády (to víte, dokázala jsem nést v tašce přes celý den i pět knih najednou) a přibyly mi dioptrie. Však tohle vše mi v mém koníčku (závislosti) nezabránilo.

Jednoho pátečního večera, když jsem si výjimečně nečetla, ale trávila jsem svůj volný čas u televize s rodiči, běžela v televizi reklama na nově otevřený obchod s elektronikou. Protože se náhodou nacházel nedaleko našeho bydliště, táta se rozhodl, že se tam hned v sobotu pojedeme podívat. Nejdřív jsem protestovala, ale nakonec mě přemluvil (cestou zpět jsme se měli totiž stavit na oběd v mé oblíbené restauraci).

Když jsme vstoupili do Electroworldu, ve tváři se mi objevil můj známý znuděný výraz. Každý z rodičů se vydal na opačnou stranu (táta k počítačům a mamka ke kávovarům) a já jsem zůstala stát na místě. Chvíli jsem se rozhlížela, zda tu není nějaké místo na sednutí, kam bych si mohla jít číst, ale všude byly vyskládány jen bedny s různými, ale stejně nudnými přístroji a spotřebiči. Tak jsem představu, že bych si mohla dočíst detektivku od Larssona, vzdala. Rozhodla jsem se, že se tedy vydám k vystaveným televizím a podívám se na svůj oblíbený seriál, který zrovna vysílali. Když jsem se k nim pomalu blížila, padlo mi něco do oka. To něco byly knihy v elektronické podobě! Okamžitě jsem změnila svoji trajektorii a zamířila jsem k nim. Strávila jsem u nich přinejmenším čtvrt hodiny, protože jsem si četla všechny jejich funkce a výhody a zároveň jsem to konzultovala s jedním ochotným prodavačem. Pomyslela jsem si, že by se s jednou z nich vyřešily mé problémy se zády a s nepořádkem v pokojíčku. Však poté mě z rozjímání vyrušil táta, který pro mě přišel, že už mají zaplaceno a že jedem domů. Byla jsem zklamaná, ale nechtěla jsem ho přemlouvat, aby mi ji koupil (mám svou hrdost!).

Ten večer jsem trávila zase u knihy, konkrétně u již zmiňovaného Larssona. Seděla jsem na posteli a snažila jsem se ponořit do děje, ale nějak stále se mi to nedařilo. Když v tom mi do pokoje vešel táta. Posadil se vedle mě, ale já si ho nevšímala. Poté se zeptal, co čtu a já striktně odpověděla, že detektivku, a dál jsem chtěla pokračovat ve čtení. Když v tom jsem uviděla, že něco drží v ruce. Byla to ona! Přesně ta, která byla v tom obchodě! Položila jsem tištěnou knihu a vzala si od táty tu elektronickou. Zatímco mi vysvětloval, proč ji koupil, pustila jsem se do rozbalování. Ale poté jsem se tím náhle přestala zabývat a podívala se na něho. Nejdřív zkameněl, protože nevěděl, co se stalo, ale já jsem se na něho usmála, objala ho a řekla: „Děkuju, taťuldo.“