Svět knihy Praha 2013
19. mezinárodní knižní veletrh a literární festival

Jak by se asi dnes podivili lidé, jejž před několika sty lety provolávali slávu Gutenbergovi pro jeho geniální vynález knihtisku. Tisknout knihy? Nač, když nám stačí docela malý přístroj, z jehož displeje jsou nám lehce k dispozici desítky knih? Snad se to jeví jako zbytečná spotřeba papíru, kácení lesů pro něco, co je ve čtečkách k dispozici zcela bez nutnosti devastace přírody. Pánové a dámy, až vaše čtečka bude potřebovat dobít, zamyslete se, prosím pěkně, nad tím, kolik jsme toho zničili, aby v naší zásuvce mohla fungovat elektřina. Navíc je dokázáno, že čtení z displeje je až o 30% pomalejší, než z klasických papírových stran, takže místo pěti knih za týden přečtete třeba jen tři, a to ještě s unaveným zrakem.

Nejen, že každá kniha jinak voní. Nová ještě tiskařskou černí, stará tím nepopsatelným způsobem evokujícím sentiment. Každá kniha má dokonce svou vlastní identitu. Každá strana je trochu jiná. Buď čistě bílá, nebo zažloutlá lety, popsána poznámkami či v některých pasážích, které majitele zaujaly, podtrhána. Možná si představoval, jak je bude recitovat své spřízněné duši. A snad právě rozpité písmo na další straně je němým svědkem zrady jeho lásky. Anebo ho prostě rozplakalo utrpení hlavního hrdiny či pravda ukrytá ve verších.

Já sama jsem velice pyšná na mou sbírku knih. V některých jsou láskyplnými slovy vepsána věnování mým předkům. Roky vydání sahají několik desítek až stovek let do minulosti a já je pečlivě ochraňuji, aby ještě několik dalších vydržely. Každou z nich vlastnil někdo jiný. Třeba někdo, kdo zemřel v koncentračním táboře, či byl zasypán v dole, když hrdinně zachraňoval horníky. Každá z těch knih vypráví jiný děj, který jí vdechl její autor, avšak kromě něj také sděluje příběh své existence a historii jejích předchozích vlastníků.

Někdy mne pohled na čtenáře knihy přiměje k bezděčnému úsměvu. Má v ruce dílo, jehož děj znám, a v duchu přemýšlím, jak se asi podiví nad zvratem, který za několik málo stran přijde. Stejně tak mám chuť se zadumaného „knihomola“ otázat na název knihy, která ho tolik uchvacuje. Třeba bych ji četla se stejným zaujetím. Naopak: vidím-li „čtenáře“ se čtečkou, mobilem či tabletem, ani v nejmenším se nezajímám o jeho aktuální činnost (kdo ví, zda právě nechatuje na facebooku?). Jeho e-kniha nemá žádný osobní příběh. Není ničím ojedinělá, ničím zvláštní. Každá kniha je sice jen sbírkou správně uspořádaných liter, ale záleží na její formě, na obálce, na individualitě knihy. Na tom, že si mohu spočítat, kolik stran mi chybí do konce, a těšit se na něj. Na tom, že mohu otáčet papírové listy. Tím jsou knihy nenahraditelné.