Svět knihy Praha 2013
19. mezinárodní knižní veletrh a literární festival

Pouhé držení toho úžasného příběhu ve mně vyvolává neovladatelnou radost a uspokojení, jako kdyby přečtení obsahu byl jenom takový kouzelný, sladký bonbónek… Potěžkávám si jí, listuji v ní a hádám, jak dlouho bude asi trvat, než ji přečtu – 1, 2, 3 nebo dokonce 4 dny?… Vždy mi po prolistování stránek voní ruce po novém papíru… A co teprve obaly? To je umění samo o sobě. Různé druhy, kompozice barev, linií písma, velikostí, materiálu a symbolů… Některé obaly jsou jemné jako semiš, jiné mají obal zrnitý jako písek. Další hladké jako sklo a nakonec jsou tu ty, co mají ode všeho trochu.

Elektronickou knihu nevlastním, a ani jsem neměla možnost ji zkusit. Je určitě úžasně praktická během cestování i na uskladnění. Díky ní si sebou můžete vozit tisíce příběhů všech žánrů literatury. Nikdy tedy nejspíš nenastane situace, že byste si neměli z čeho vybrat… I přes tuto velmi lákavou vlastnost, bych svoje knihy za tuto „knihu“ nevyměnila. Podle mě se prostě klasické tištěné podobě nic nevyrovná… Přesto jsem ale zvědavá a zajímá mě, jak toto moderní provedení funguje…

Moje nejoblíbenější knižní žánry jsou Fantasy a Love Story. V mém věku nepříliš originální výběr, ale lásce neporučíte. (Rodiče tvrdí, že z toho vyrostu, což si přejí z celého svého srdce, ale já si myslím, že si ještě minimálně pár let počkají…). Do světa fantazie jsem vpadla ve svých 10 letech, kdy jsem objevila, všem známou, sérii Stmívání. Od té doby to jde s mými pracně ušetřenými penězi z kopce. Ale co bych pro vlastnictví dokonalé knihy neudělala, že ano?… Rozhodně si ale nenechávám ujít světovou beletrii nebo historické knihy, ke kterým se musí jednou za život dostat každý člověk. Ne z povinnosti, ale z principu. Protože… ale co to povídám! Je to povinnost!

Mé čtecí místo je u mě v pokoji u pracovního stolu pod oknem. Dřív jsem chodívala číst do vedlejšího pokoje – tam jsem mohla číst knihu také pod denním světlem a ještě k tomu uvelebená na prostorné manželské posteli. V létě u babičky a dědy si pravidelně čtu na schodech vedoucích na zahradu – z mého místa je tam krásný výhled a výborný přístup k slunečním paprskům, které nejen zaručí to nejlepší světlo na čtení, ale také hezky opálí. Tedy opálilo by, kdybych se hlídala, což je při čtení knihy zcela nemožné, takže se spíše pravidelně spálím. Ale stojí to za to!… Na prvním stupni jsem se snažila číst si i ve škole – to ale díky mým hlučným spolužákům nebylo uskutečnitelné… V dopravních prostředcích si z pravidla nečtu. Ani vlastně nevím proč, prostě je mi to nepříjemné. Jsem na knihy lehce „opatrnější“ než je, podle mého táty, zdrávo. Nejspíš mám pocit, že by se mi v metru nebo tramvaji mohly zašpinit nebo zničit. To bych zaručeně nepřežila…

Mojí volbou vždy bylo, je a zůstane zpracování knihy v tištěné podobě.