Svět knihy Praha 2013
19. mezinárodní knižní veletrh a literární festival

Dnes mám šestnácté narozeniny. Mám spoustu přání, tak doufám, že se alespoň nějaké vyplní. Seznam dárků mám už od svých patnáctin, kdy jsem dostal jenom německý slovníček a pytlík karamelových bonbonů.Všichni pozvaní by měly přijet každou chvíli. Minulý rok jsem je nepozval, a to se mi vymstilo. Tetičky se urazily a nedaly mi vůbec nic. Tak jsem se letos pojistil. Když byli všichni v obýváku, přišla řada na dárky. Nejdřív rodiče. „Všechno nejlepší k tvým šestnáctým narozeninám, hodně štěstí a úspěchů...“ a dál už to asi znáte. Pak mamka konečně pustila moji ruku a zpoza zad vytáhla balíček. Malý a placatý. Zadoufal jsem. To by mohla být – ano moje dlouho vytoužená čtečka! Pak přišly na řadu tety. Dostal jsem kupu oblečení, ponožek a učebnic, ale z ničeho jsem neměl takovou radost jako ze čtečky. Možná je neobvyklé, aby si šestnáctiletý kluk přál čtečku, ale abyste mě trochu chápali, tak je to proto, že ležím v knihách ve dne v noci. Ano, v knihách. A už mě nebaví pořád hledat stránku, kde jsem skončil a taky tahat těžké bichle do autobusu. Proto jsem si přál zrovna čtečku. Když mi chtěly přát babičky, netrpělivě jsem je popoháněl, už abych to měl z krku. Dostal jsem velkou knihu, na kterou se babičky složily. Nepotřebuji knížky. Mám svoji čtečku. Knihu jsem hodil za postel, a hned jsem začal třídit i svoji knihovnu. Většinu knih jsem uklidil. Jednou je prodám. Celé prázdniny jsem si jenom stahoval knihy, a oči jsem ze své čtečky nespustil. Pak se ale stala nepříjemná věc. Vzal jsem si čtečku k obědu a ... mladší brácha na ni vylil polévku. Celé tři dny jsem pak chodil jako tělo bez duše. Ani v pokoji jsem si neuklízel, jenom vzpomínal na to, co všechno bych mohl za tu dobu přečíst. Čtečka teď ležela na skříni úplně nepoužitelná. Zase jsem ležel zahloubaný v nějaké nesmyslné filosofické úvaze, když vešla do pokoje mamka. Už přesně jsem věděl, co mi řekne. Říkala mi každý den tu samou věc nejméně dvakrát. A teď znovu: „Ukliď si ten svůj pokoj, vždyť v něm brzo uhniješ!“ A pak práskla dveřmi. Rozhodl jsem se, že tentokrát ji poslechnu. Ne z toho důvodu, aby mi mamka dala pokoj, ale proto, abych se zase znovu neztratil ve svých nekonečných myšlenkách. Chvilku jsem uklízel, a pak jsem se rozhodl pomoct si s vysavačem. Když už uklízím pokoj, uklidím si i pod postelí. Znuděně jsem s násadou od vysavače jezdil sem a tam, ale po chvilce jsem narazil do něčeho velkého. Aha. Knížka od babiček. Hned jsem ji ze zvědavosti otevřel. Během pěti minut jsem se začetl do knížky tak, že jsem úplně přestal vnímat okolí. Úplně jsem zapomněl, jak jsou opravdické knihy skvělé. Skutečné stránky které mohu otáčet, spousty krásných barevných obrázků... to všechno mi žádná čtečka nenahradí. A tak jsem si uvědomil, že ne vždycky musím jít s dobou.