Svět knihy Praha 2013
19. mezinárodní knižní veletrh a literární festival

Je to stejná válka, jakou mezi sebou svého času vedli zastánci gramodesek s příznivci cédéček a později příznivci cédéček s fanoušky takzvaných empétrojek. Zatímco jedni se rozplývali nad tím, že si mohou oblíbenou hudbu vzít kamkoli, druzí temně prorokovali smrt hudební scény. Kdo měl pravdu, těžko říci, ta mrška malá leží nejspíše zase někde uprostřed. Tímto příkladem jsem jen chtěla ukázat, že spor okolo elektronických a klasických knih není nic nového. Je prostě nutné se smířit s tím, že svět se vyvíjí a my s tím, pokud se nehodláme odstěhovat do jeskyně v Himálajích a živit se kořínky (a i tady by nás dříve nebo později dohonili turisté s digitálními fotoaparáty), nic neuděláme. Krásné ale je, že si můžeme vybrat.

Výhody elektronických čteček jsou nasnadě: jsou lehké, snadno přenosné, dají se číst kdekoli. Oproti tomu papírové knihy většinou váží alespoň čtvrt kila, je nutné s nimi zacházet opatrně a k jejich čtení potřebujete denní světlo. Přesto na ně, stejně jako mnoho dalších, nedám dopustit. Důvodů mám pro to několik. Tím prvním je hodnota sentimentální. Většinu knih, které vlastním, jsem dostala darem, a kdykoli se některé z nich dotknu, vybuchne mi v hlavě ohňostroj vzpomínek. Kromě toho je to pro mě pojítko s dětstvím, kdykoli vidím papírovou knihu, je mi zase devět a čtu si pozdě večer v posteli ve světle vánočních žároviček, jejichž sundání jsem se kvůli této jejich funkci každý rok bránila až do půlky června. Kromě toho, papírové knihy výborně slouží k navázání konverzace. Vidím-li u sympatického člověka v tramvaji čtečku, je mi trapné jít za ním a ptát se ho, co čte, protože dost lidí má na čtečce kromě knih i soukromé či pracovní dokumenty, o které se rozhodně netouží podělit s celým světem. Oproti tomu, potkám-li zajímavě vypadající osobu s knížkou v ruce, mohu na začátku konverzace vždy předstírat, že mě zajímá výlučně ono literární dílo. To mi dává šanci vyrazit po dvou minutách na strategický ústup, pokud dojdu k závěru, že se s dotyčným nehodlám dále bavit, ale zároveň to může vést i k hodinové konverzaci. Čímž se dostávám k tomu, proč se nikdy nevzdám papírových knih. Spojují totiž cizince. Pokud potkám někoho neznámého, kdo čte stejnou knihu jako já, hned je mi ten někdo trochu bližší, protože vím, že, když nic jiného, máme podobný knižní vkus. Přesto čtečky nezavrhuji a nevylučuji, že si sama časem nějakou pořídím. Pokud ale ano, vždy si na ní vylepím velkou a barevnou samolepku s názvem knihy, kterou právě čtu. A vyzývám k tomu i všechny okolo sebe. Je jedno, jestli to dáte najevo samolepkou, nápisem na tričku, nebo tetováním na čele. Ale podejte mě a jiným jako já, sociálním neandrtálcům, kteří jen těžko hledají témata k hovoru s neznámými lidmi, pomocnou ruku. Ušetříte tím i svoje nervy, protože nebudete nuceni poslouchat naše rozvláčné vykládání o tom, jak máme rádi jahody a zvířátka. Takže, papírovou knihu do ruky, samolepku na čtečku, tetování na čelo, či cokoli jiného a vyrážíme do ulic.