Svět knihy Praha 2013
19. mezinárodní knižní veletrh a literární festival

Pokud jde o elektronické knihy, mám k nim velmi vyhrocený a negativní vztah, což je pravděpodobně zapříčiněno mým vyhroceným vztahem ke knihám tištěným. Ten je ovšem pozitivní. Jsem v této oblasti nebývale, možná až zbytečně zatvrzelým odpůrcem.

Nemůžu a ani nechci popírat, že mají elektronické verze literárních děl své výhody. Šetříme naše lesy, můžeme si vzít do batohu celou knihovnu a nešustíme listy, čili nerušíme okolí. Já bych ovšem čtečku do ruky nevzala. Čtení něčeho takového by pro mě totiž nebylo čtením. Tato činnost se pro mě za deset pročtených let stala činností tak posvátnou, že jsem pro ni vymyslela svůj vlastní postup – a také svoje vlastní pravidla. A čtečka ani tablet nesplňují kritéria pro jejich splnění. To dokáže pouze médium papírové. Prvním krokem je, že musím knihu poznat. Chodit okolo ní, třeba i po léta, neznat její obsah. Jen si při každé procházce kolem knihovny slíbit, že do ní jednou nahlédnu. Po této fázi přijde den, kdy vezmu svazek poprvé do rukou. Podle bělosti, případně žlutosti listů odhadnu stáří a nahlédnutím do posledních stránek zjistím, že odhad měl k pravdě daleko. Potom k dílu přivoním. To můžu udělat i u čtečky. Domnívám se však, že všechny čtečky voní stejně. O knihách to říci nemůžeme. Nová knížka voní krásně a lákavě. Někdy čerstvým inkoustem. Ze starých knížek sálá moudrost. Vzhledem k tomu, že jsem poskytla svůj pokoj starým knihám, které obývaly desítky let naši půdu, je můj pokoj cítit stejně jako antikvariát. Občas se tam nedá vydržet, ale je to vůně vzdělání. A potom je tady sám vzhled knihy. Obálka může nalákat i odradit. A někdy je navíc kvalitnější než sám obsah. Bez toho všeho se při četbě neobejdu. Zkrátka a dobře, budu číst papírové knihy, dokud nebudou muset těm elektronickým ustoupit.